Jdi na obsah Jdi na menu
 


Schizofrenní slovo

3. 3. 2009

 

Schizofrenní slova 

Umírám.

Mluvím pravdu,

když tvrdím,

že umírám,

že umřu,

že jsem již umřel,

a jsem tu s Vámi.

 

Jsem tu s Vámi,

smrt mi vzala dech,

který tak neorosí lékařem přinesené zrcátko,

a já se sebou mohu dojímat,

mohu plakat,

a mohu řvát.

 

To vše mi nepomůže,

a to co nepomůže mi,

nepomůže ani Vám,

jednoho lednového odpoledne stvářím klišé o tom,

že jsem tak s Vámi,

to že jsem a nic méně.

 

Já jsem,

ale Vy mi nepomáháte,

bojíte se svého bytí,

s vyvalenými zraky raději přemýšlíte o tom,

jací byste chtěli nebo měli být

nebo být mohli.

 

Jsem nakonec součástí Vaší stresující rezignace,

je víc než já

a více je než moje vůle vědět,

co vše je možné obsáhnout,

věřím Vám,

že Vy jste již byli tam,

 

kde k vidění vlastně nic není.

 

Věda se snoubí s vírou.

Je kostel v Bohnicích,

a kolem lágr z nemocných,

kteří kdyby byli učiněni kurvami a eunuchy,

nepochyboval bych ještě o jejich dobrém osudu.

Věda se ale snoubí s vírou...jsou jako pár talentovaných sirot.

 

Když odbíjí zvon kostela v Bohnících,

chci zvuk toho zvonu přeřvat výkřikem, abychom nedovolili vědě návrat k osiřelé víře.

Je nutno rvát se o cosi třetí –

kde selhává Bůh a pravda,

neselhává ještě člověk, spící jak prokletím šípková Růženka – on spí silou toho klišé...

 

Papež a nositel Nobelovy ceny...,

pravda Víry a víra v Pravdu,

moci berle a výpočtu - nafouknuté jako ropucha a vydávající skřeky -

se zatínají jako betonová injektáž do pískovcových základů Státu,

toho hyperprotektivního rodiče nedobrovolně spícího člověka...

 

Je nutné být patetický a těžký,

to jsou zvuky,

které ta ropucha jediné slyší,

jichž se bojí,

protože ji zcela nahrazují...i její jed.

 

Tíha srovnání.

Je těžké být,

když víte,

že tomu bytí zůstávají skryta,

jak je tušeno,

elementární tajemství...

 

Jakoby se člověk něčím provinil,

že mu není dovoleno poznat to,

co za jednou stejně uplynulá léta, v budoucnosti, obsáhne kdosi mravně stejně stavěný,

kdosi,

kdo má pouze více štěstí.

 

Nevím,

jak bych lépe přiblížil situaci duševně nemocného těm z Vás,

kteří mne vězníte z důvodu mého prostého bytí nemocným –

nevím,

jak se lépe stát jedním z Vás,

ten příměr o jindy narozeném je mi vším,

ten příměr vypovídá také o Vaší neschopnosti,

nejen o mém naivním nadchnutí se pro vědu.

 

Dopomáhej mi,

moje přirovnání,

od hněvu matky,

která tak nerada pohřbívá naděje,

které v mne vkládala,

dopomáhej mi od přílišné horlivosti policie,

za níž především,

ne za mne,

se staví můj obhájce v řízení o nedobrovolném převzetí,

pomoz mi,

drahé přirovnání,

zbavit se dojmu,

že většího vola než je třeba tento ústavní psychiatr jsem ještě neviděl,

zbav mne mé nebezpečnosti pro společnost,

ke které jsem přišel jako slepý k houslím

a přej mi,

abych nakonec svého projevu chtěl říci alespoň

amen.

 

Co jsem řekl v preomorbidním období, tj. v době do propuknutí choroby, srovnáno s tím, co říkám nyní.

To co jsem říkal,

to mělo váhu,

to co jsem říkal tehdy,

když jsem byl zdravý.

 

Nyní jakoby mluvilo děcko,

když promluvím,

takovou váhu mají moje slova

a ztrácejí se ve shluk nesrozumitelných slabik.

 

Mám ale téma,

zatímco jiní mají válku, vraždu, znásilnění, revoltu a kdoví co ještě,

já mám komorní, a přeci nanejvýš bolestné téma,

jistě mám co říci.

 

Jsem psychicky nemocný.

Má slova se stékají ve zvuk kapek o střechu a okap,

odstáté v nádobě budou použity k zalévání,

Vyzdvihovaná, ceněná okolím – nalézaná užitečnost má zakrýt ryzí směšnost, jíž ta slova ponejprv vzbuzuji.

 

Mám co říci,

vrážím hřeb do země

a trvám si na svém.

Vy jste nezemřeli, říkám všem kolem.

 

Jsem přinejmenším sociální mrtvola.

Každé mé slovo mimo,

verdikt lékaře,

čin...,

vzbuzují reakci okolí,

která mne stahuje níž než jsem doposud byl,

nedýchám již velmi dlouho,

mám pocit topícího se,

který se musí každou chvíli nadechnout,

otevřít vodě bránu do svých plic

a zemřít skutečně.

Jsem blíž smrti než jste Vy,

málokomu je pochopitelnější existencialismus

a nenadálý nádech přináší porod ještě zkroušenější bytosti.

Podívejte,

nedá se říci,

že bych teď žil.

 

 

Ovšem

Vše je tak nakonec jen schizofrenní kec,

všechno,

co řeknu,

všechno,

co na základě těch slov udělám.

 

Choroba predestinuje,

jako zvířecí máma předkládá jí pozřeného lačné veřejnosti.

 

Člověk by si chtěl slovy ulevit,

ale neudělá to málem,

protože mu připadá,

protože ví,

že všechno,

co řekne,

je jen schizofrenní kec.

 

Je hrozné,

na co člověk může devalvovat,

potácí se jako v mrákotách,

okolí odpuzuje spolehlivě jako chrchel,

není jeho snahou,

že je sám.

 

A přesto,

přes ten zápas,

má člověk pocit,

že je takto vše v pořádku – že zbyl sám se svými nemocnými kecy.

 

Jakobych potřeboval to ústraní, jemuž se sice bráním,

jež ale je nakonec východiskem…možná jediným.

 

Kdybych byl mohl,

odjel bych do Švýcarska a nechal bych se zabít eutanázií.

Vím, co říkám.

Věřte, vím, o čem mluvím.

Šlo by o druhé, to lepší, řešení.

Nevydělávám ale dost,

má nemoc není dost závažná,

přestože závažná je…

 

Takto nakonec přemýšlím, když jsem tu sám

a tohle jsou moje kecy,

můžou se vám zdát vzdálené a odtažité

a opravdu jsou schizofrenní – nechci klamat ani zdáním…

berte nebo nechte:

 

Jsem nepřítelem společnosti.

 

 

Ublížení

Ublížení,

ale nikoli ublíženost,

je to slovo,

které bylo Světu na počátku.

 

Jeden každý jednomu každému ubližuje…

je to snad poslání každého z  nás?

 

Animalita vyceněných řezáků vypoví o Světě více,

o našem Světě,

než oduševnělé tváře z obrazů.

 

Netvrdím, že někde existuje ještě i Ráj,

ale potlačujeme-li bludná onemocnění,

kriminalizujeme-li je,

je s podivem,

že jsme nenahlédli doposud,

jak mimo je lidstvo,

když v historii útlak nejprve institucionalizuje,

a pak jen neochotně přejmenovává jeho znemožněné různé formy

a činí je méně vyhrocenými a postižitelnými.

 

 

Továrna

Udělal psychotesty a je z něj policajt,

jak se dívali už se na něj nedívaj´

 

A tady pan magistr psychologie,

blije rozsudek

 

Další zvlád´ fakt těžkou školu,

teď je z něj psychiatr, šlechta od doktorů

 

Mistr zde pak absolvoval právní fakultu,

a tebe nebezpečným tu učinil, na tomto Světě.

 

Na hadřík jakoby kápnou éter

a v příštím okamžiku nalezneš svoji novou normalitu v krajině za mřížemi, prostě na každýho metr.

 

A jestli chceš, tak si navrch zazpívej od Cohena song:

"I was born like this, I had no choice/I was born with the gift of a golden voice."

 

 

Schisoid

Bylo to v době, kdy psychiatři z mýho pohledu ještě stále jen buzerovali, protože farmaceuti ještě stále nenalezli definitivní léčbu mých a nejen mých obtíží. Když jeden onemocněl duševní chorobou, přestal být člověkem, stal se z něj flák masa a tak se s ním i jednalo. Jediný v čem si se mohl cítit být užitečný bylo to, že jsi všem těm dobrákům spoluposloužil jako zdroj obživy, to by však s tebou nesměli mít tolik práce...

 

Co zbývalo...bylo jakési zduchovnění vlivem samoty a pak i dalších faktorů. Člověk měl spoustu času kopat kolem sebe, přemýšlet tisíckrát o sebevraždě dokud se neunavil, neprošel stádiem sebelítosti a pláče – až se dobral některých zralých úvah.

 

Neříkám, že všichni to měli tak jako já, že jim stačilo být o samotě a pak to přišlo – prostě si začal přemýšlet. To ne, někteří se zabili jinak, někteří se upili žalem, ale ti kteří prošli, ti nalezli jiný smysl života.

 

Co to bylo za „jiný smysl života“ to je ale stejně těžké říct. Každopádně ten smysl nebyl v konformitě a přesvědčení o všudypřítomném dobru, nešlo ani ve většině případů nás o schopnosti zakládat finanční impéria. Byla to také samota a chybějící partnerský vztah.

 

Ta část o konformitě byla možná nejzajímavější.

 

Já jsem to měl tak, že jsem zavrhoval Boha i vědu. Byl jsem v podezření ke všemu, co se jen trochu prezentovalo jako strůjce dobra. Zároveň jsem si byl vědom své lidské animality, když už pro nic jiného, tak pro žitou animálnost mých protivníků.

 

Bylo to ale zduchovnění? Co mi vrtalo hlavou bylo, jak se definovat. Z hloubi jsem nenáviděl psychiatrii i psychologii pro jejich blazeovanost a zavádění silových řešení; zároveň jsem však nemohl nevidět, že člověk musí rozlišovat různé vrstvy svého duševního života, aby se vůbec dobral toho, kým je a jaké je jeho chtění.

 

Spousta toho co myslíš, že chceš, je jen výrazem tvojí zloby, vnějších vlivů, minulých zkušeností, málokdo si však klade jen tak otázku po původu svých myšlenkových pochodů a tak i po tom, co si sám od sebe opravdu přeje.

 

Dřív, než jsem onemocněl, jsem si myslíval, při čtení o východních filozofiích, že se jedná o jistý druh pasivní rezistence, že lidé chtějí, ale vlivem toho, že nemohou mít, hledají důvody, proč nemít. Když jsem se dostal do stavu, kdy skutečně člověk, to je společenský úzus, některé věci mít nemůže, mnohý z těch pocitů předporozumění se mi potvrdil. Vnímal jsem to dokonce jako určitou bojovou epizodu v boji proti společnosti – to že nic nemám, a že vlastně ani nic nechci.

 

Pak jsem ale docházel i k jiným závěrům (pod vlivem svých bojových úspěchů i neúspěchů). Dnes neříkám, že člověk se má vymezovat vůči svému chtění. Co mi však připadne smysluplné je sebereflexe a přehodnocování různých duševních stanovisek.

 

Vztah k Bohu a víře jsem vyřešil dosti radikálně. Otázku po existenci Boha jsem vždy považoval a považuji za legitimní, avšak s trochou dětinské nadsázky – neprojevuje – li Bůh zájem o mne, je jako člověk, kterého jsem potkal a jehož jsem nezaujal. Není to důvod proto, toho člověka zabít, ale není to důvod k tomu, abych jej vzýval.

 

Vztah k vědě a duchovnímu životu jsem pojímal ještě i jinak, méně radikálně. Dělil jsem svět na ten současný – povšechný, nezajímavý a na svět zaniklých umění a vědy. Současný svět a jeho intelektuální a vědecké přesahy, jakkoli jsou technicistně čisté a blíže technologické pravdě, jsem vždy považoval spíše za úpadkové, identické a chladné. Dříve, oproti našemu zažitému chápání, bylo ve vědě a umění daleko více prostoru určeno pro chybu – ať už pozitivně nebo negativně, člověk více tápal a přizpůsoboval tomu své myšlení. Člověk si byl více vědom své omylnosti. Samozřejmě, že byla nesvoboda, ovšem dnes, kdy relativně vzato, svobodu máme, je nám tato k ničemu, vlivem precizních znalostí, které vyžadují speacializaci na idividuální úrovni vybraných jedinců. Současná věda a umění se odcizily normálnímu člověku a jsou zcela ve službách jakémusi člověku vzdálenému establishmentu.

 

Dalším charakteristickým na našem stavu byl nedostatek peněz. I ten měl své důsledky. Bylo to odpoutání se od peněz, což bylo především vlivem výše invalidních důchodů. Vztah k penězům byl takový, že když je člověk měl, nebránil se jim a byl jim dobrým partnerem – lepším než tomu bylo v případě vyšisovaných cynických zmrdů v barevných košilích a v manažerských křeslech. S penězi to bylo tak, že ti výše zmiňovaní zmrdi nevěděli, proč mají peníze. Duševně nemocný člověk věděl, že má prachy proto, aby měl někde v ústraní pokoj od fízlů, doktorů, zničených matek a nedobytných protějšků. Tak si to každé psycho a novodobý mukl společnosti maloval, aniž by většinou k nějakým penězům kdy přišel.

 

Dál tu byla osamocenost. Když sis chtěl ulevit, neměl si komu, bylo neuvěřitelné, jak moc se takto postiženého přátelství štítí. Dávali od tebe ruce pryč, jakobys byl poznamenán upířím kousnutím nebo měl nějakou smrtelnou chorobu. Nebudu obhajovat zrovna to, že si člověk neměl s kým popovídat. To byla sice věc příznačná, jestli na tom mohlo být cosi pozitivního, to je věc individuálního názoru. Pravda je, že po jedno období jsem měl tendenci chápat člověka nikoli jako společenského tvora, ale jako přirozeného samotáře. Nevím jestli je na tom názoru něco hlubšího než ta zkušenost, která jej po jistou dobu formovala. Opět tu byla jistá dávka protispolečenského entusiasmu, jíž jsem byl ovládán. Dnes se cítím ochuzen a poznamenán ztrátou někdejších přátel a obecně izolací, ve které jsem se ocitnul. Další otázkou však je, zda bych udělal cokoli jinak. Na to mohu zodpovědně říci, že bych neudělal nic odlišně. Proč to je dost složitá disputace: předně člověk si má stát za svým a pak ve mne nikdy neodezněl ten rebel bojující proti společnosti. Osamocenost a pocit ochuzení jsou cenou, kterou jsem zaplatil za vnitřní svobodu, za to, že jsem mohl být ve válce s takzvaným civilizovaným světem.

 

A s ženskýma to byla buzerace, s normální sis nezašukal, s kurvou to bylo o AIDS. Při vnímání duševních chorob jaké bylo, nepřicházel v úvahu rovný vztah se zdravou ženou – lidi kolem by udělali vše proto, aby se – dřív nebo později – objevil v tvé ruce sekáček na maso. Kurvy to bylo jak řečeno výše, co ale bylo nejhorší, to byly stejně léčené holky. Stejně léčené holky na tom byly daleko nejhůř, nebo aspoň bys to tak vnímal...Připadalo mi v jejich blízkosti, že si ani nemám na co stěžovat, přestože toho ke stěžování bylo!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář