Oberna behen
Ramínka
Snašíš se jako vzpomínka
do voňavého sena,
snášíš se pohybem dolů
a chvějou se Ti ramena,
jsi průsečíkem bodů,
padlá ale nezraněna,
po Slunci přijdou mraky plné vody.
Jako se chvěješ Ty i já se chvěl,
ve Světě plném siločar,
kdosi se zved´a kdosi pad´,
jako jsem měl Tebe i jiné jsem měl,
přijde studený listopad,
zda-li budem´stále pár?
Zda-li...
mým otázkám už odpískali,
šlus, konec, nezbývá než doufat a mít Tě rád...
Kouř
Kouř z cigaret se dostal již do mnoha básní,
ne však do téhle...
Je šedivý jako nebe na podzim
a po sepnutých pažích nad hlavou stoupá vzhůru -
směrem k rozeklanému stropu nebe.
Kdesi v dálkách vyvolává meuzín,
na tři lopaty mouru --
básně a písně tesknivej:
vhodím Ti do ksichtu
a se smíchem šílenců...
uteku, rozplynu se!
Jsem prý vrah...
S klíšťkami od kleštěnců,
vítězství jako velké vé,
zadej veličinu prahovou...
a upalovnému nasaď mitru.
Čistý duše
Všickni jsme čistý duše,
všickni kdo tu sedíme v čajovně U zvonu v Opavě,
popíjíme sahlep a kouříme vodní dýmku.
Vycházka...
jak je to nehodné dospělého člověka,
pět mučených duší u stolu,
ticho a smutek v očích,
budou Vánoce.
Cestou zpět do blázince se zapomenu s Evou,
zajdem do nonstopu na preso
a taky dáme ještě nějaký cigarety,
to abysme tam nebyli příliš brzo zpátky.
A druhý den na trhy,
je pátek a představte si:
pouští nás domů!
A my jdem na trh - Vánoční.
Bez ohledu na lékovou terapii do sebe kopeme jednoho panáka svařáku za druhým
a je nám dobře.
Od úst jde pára volných rýmů a neděle je daleko,
tak daleko,
že není třeba myslet na návrat.
Není proč se vracet...
A přesto ještě nejednou projevím slabost a vrátím se...
jakobych se poddával neupřímnému,
ale i opravdovému snažení se tisíců odborníků,
kteří sice ještě nic převratného nevymysleli,
ale jednou...něco vymyslí a možná i pro mě.
Možná i pro mě,
který devalvuje na nic bez vůle,
pokažde když se vrací.
To je druhá,
přívětivější tvář mé rebelie,
je méně ostrá,
avšak o to více komplikovaná a těžší,
alespoň podle mého názoru,
k vyvrácení.
Jakoby šlo o rezignaci v některých bodech,
avšak ta odevzdanost v tom postoji,
ta je vzdorující, hyperbolizovaná, bojující,
odzbrojující, protože bez komplementu.
Jsem…
od toho bodu jsem se odrazil
pár pivy sťat
kosím do trávy
a kdosi se mě ptá,
co jako dělám…
tělo dělá
zmítá se ve vlnách dole od bránice
a čekám,
kdy to ustane.
Nestačím se divit tomu,
o čem všem se dá psát poezie,
jenže i zde jsem,
i tak jsem,
i od tohoto bodu jsem se odrazil…
i když nemuselo být,
náhoda,
pár známých, pár piv, nějaký cigarety, začátek semestru…
Tak už máš děti...
Tak už máš dvě děti,
dva prcky,
kterýs´ mohla mít se mnou,
kdyby se mi nepodělalo zdraví...
A taky se mi mohlo podělat až po dětech,
ty by pak chodily a plakaly by,
že se ostatní děcka smějou jejich tátovi.
A tak jsem šťastnej,
že to dopadlo takhle,
že máš dvě děti
a já, že můžu být u toho,
jako cizí a divný pán.
Není na tom moc k radosti,
osud není spravedlivý,
ale na tom neradostném,
je pořád něco víc,
než na tom,
co by mi bylo osobnější.
Nemůžu říci,
že bych byl šťastný,
to nejsem debil,
ale zároveň jsem rád...
Odešlas
Odešlas do tmy,
zhasla lampa,
zašktlas´ za sebou zip,
vím -- je to navždy.
Odešlas´ode mne,
pro provinění,
kterým těžko rozumím.
Nenávidělas´mne -- to že jsem se zeptal Tvý mámy a taky jedné Tvojí nejlepší kamarádky,
jestli mne máš ráda...
Jestli mne máš ráda,
mrzáka,
jestli bys o mne zavadila pohledem,
kdybych skončil na ulici,
kam bych směřoval,
nebýt pomoci druhých.
Měl jsem starost o to,
abychom byli šťastní,
a tys ji utla,
jako dravá šelma.
Napsalas´ v dopise na rozloučenou,
že jsem si Tě vysnil,
a že přijdou oči dívek,
které budou reálné, tu a zde.
Nepříjdou, Silvie,
žádná o mne pohledem nezavadí,
na ulici,
kam patřím,
každá je stejným dravcem,
jako Ty -- chce pro sebe to nejlepší,
ale já se nedivím,
a i proto jsem Tě miloval...
Teď je to jen poznámka u piva, sklenice whisky...
kdysi to bylo plné bolesti,
než jsme přišli na to,
že jediným řešením je odejít --
každý jiným směrem:
Ty dříve a já později --
poté co jsem ve sněhu přešlapováním došel až na zmrzlou zem,
v marné naději,
že se ještě ohlédneš,
než zmizíš, za horizontem,
za rohem ulice,
za poslední vzpomínkou na Tvoje hnědé oči.
A tys šla rovně dál...
Oni a já
Odkuďsi kamsi,
jen ať jdou aťsi,
není to k životu,
je to jen k přežívání
a ve finále bych se na to moh´ vysrat...
Odkuďsi kamsi,
jen ať jdou aťsi...
Není to k životu,
je to jen k přežívání:
a už mě to bere...
Vzpomínky
Než se nadechneš uběhne deset let,
a že to bylo roků ze začátku,
tisíce kroků a krůčků s věnováním na předsádku.
Vzpomínky odlétají a jejich let
dává vědět o tvém stáří a nicotě.
Měli by sedět, ti kdo ví, co tě...
zplodili, povili, vyzbrojili a chtěli být vysvobozeni,
jenže svět zšed pro tvoje oči
a nohy jsou z kamene,
na koho hvízdneš nebude tvůj kočí,
a vše je dvakrát změřené.
Vzpomínky odlétaj´
a do mozku se vkrádá podzimní kýč,
teskno po doteku
a rukách pryč od tebe.
Daleko od léta,
do jara víc,
kouzlem povzdechu,
to jejich nene.
Nerozuměla tomu,
ani jedna,
cos chtěl si jim říct,
že hledáš nějakou na cestu bojem.
Tu či onu,
neučarovala překvapením jejda,
a co všechno jsi musel sníst
a zpatlat pro ně.
Řeknu ti jářku
a toho se drž,
vzpomínky letí pryč
a ty do nicoty taky.
Na památku marku,
pár knih a víc nic,
už si potkal svoje katy:
tak užívej těch chvil!
Možná
Možná, že nějaká mi ještě odemkne svůj klín,
cudně a bez rozpaků,
protože pokolikáté už....
Ale to ,
pro mě není téma,
neměl bych z toho radost,
jakou jsem míval,
když jsem byl zdráv.
Jsem bez naděje,
vytěžený až na nejtvrdší skálu:
ten šok jejich rodičů,
bezbarvá a šedá budoucnost...
Naštěstí to vše mohu řešit jen teoreticky --
a žádná nemá zájem,...